Jak to ve skutečnosti je? - Chycen do pasti

10. kapitola – Chycen do pasti


Zničeně se složil do křesla. Popravdě byl hodně rád, že k němu vůbec došel. Vzápětí ale sykl bolestí, jeho polámanému tělu se ten pohyb nezamlouval. Voldemort měl zkrátka zase jednou špatnou náladu…
Ozvalo se klepání na dveře.
Tiše zaklel.
Rozhodl se neotvírat. Ani kdyby za dveřmi stál samotný Pán zla. Nebo Brumbál. Nebo kdokoliv. Prostě neotevře nikomu. Ani kdyby…
„Profesore Snape!“ oslovil ho naléhavý hlas, značně utlumený silnými dveřmi. „Otevřete, je to otázka života a smrti!“
Ani se nepohnul. Copak už tu není nikdo jiný než on? Je snad jediný na světě?
„Prosím, tady jde vážně o život!“ Hlas nyní zněl skoro zoufale. Severus si najednou uvědomil, komu patří.
Jen s velkou nelibostí dokulhal otevřít.
Podezřívavě si změřil Grace Raileyovou. „Co se sakra děje? Neříkejte mi, že zase někoho málem zabili.“
Grace provinile sklopila oči. „Přišla jsem se vám omluvit za ten noční výstup…“
„Máte mě za hlupáka?“ Severus se v duchu proklínal. Má tohle zapotřebí? Necítil se nejlépe a nepotřeboval svědky své slabosti. „Myslíte si, že stojím o vaše srdceryvné výlevy?“
„Ale mě to vážně mrzí a chci, abyste to věděl.“
„Děkuji vřele za užitečnou informaci, teď mě ale laskavě omluvte.“ Chystal se zavřít dveře, neměl moc sil na to, aby tu zbytečně postával. Zabránila mu v tom její noha mezi dveřmi.
„Nepozvete mě dál?“
„Návštěvní hodiny už skončily.“
„Ale já jsem akutní případ, copak jsem to neřekla?“ Smutně se na něj podívala. „Vy nechcete ulehčit mému svědomí? Když mě nepozvete dál, budu si myslet, že se na mě stále ještě zlobíte…“ Sepjala ruce. „A vy se už přece nezlobíte, že?“
„Ulehčit vašemu svědomí…“ Ohrnul horní ret. „ Kdo ulehčí mému?“
„Jak se tak na vás dívám, potřeboval byste více než to.“ Sjela ho kritickým pohledem. „Moje ošetřovatelská čest pohled na vás nedokáže snést.“ Najednou jí jakoby zasvítilo v očích. „Mám nápad, já vás ošetřím a vy to budete brát jako nezištnou pomoc od kající se ženy…“
Prudce se ohradil. „Nepotřebuji ničí pomoc!“ Jeho slova ztratila ráznost, když se mu trochu zamotala hlava a on se mírně zapotácel. Neušlo jí to.
„A dost. Copak vy se mě bojíte?“ Pomalu přešla k němu, využila jeho chvilkové slabosti a vklouzla dovnitř.
Neměl už sílu se s ní hádat. Bože, jak tahle ženská dokáže být dotěrná! Rezignovaně došel k nejbližšímu křeslu. Grace mezitím pomocí jeho pokynů našla potřebné lektvary a ošetřila mu nejhorší rány.
„Co se vám vlastně stalo?“ Neodpustila si otázku. „Jestli to teda není tajemství.“
„Vážně si myslíte, že se vám svěřím?“
Zářivý úsměv. „No a proč ne?“ Podala mu malou lahvičku. „A tohle vypijte.“
„Slečno Raileyová, nenuťte mě, abych vám připomínal, že jsou meze, které byste ve svém vlastním zájmu neměla překračovat.“ Napil se. „Br, co bylo tohle za břečku?“
Grace se na tváři rozlil spokojený úsměv. Hřbetem ruky mu lehce přejela po tváři.
V následující vteřině ji prudce chytil za obě ruce a přitáhl si ji k sobě. Jeho rty hledaly její…
Vyškubla se mu. V očích jí zaplál oheň radosti.
„Ale ale, Severusi.“ Pomalu obešla křeslo, ve kterém seděl. Vychutnávala si to. Svůj triumf…
„Neříkala jsem to?“ Opět stanula přímo před ním. „Jen si vzpomeň.“
Vstal z křesla. Sice se mu trochu motala hlava, ale celkově se cítil lépe. Přistoupil ke Grace. Začala před ním couvat.
Hrála si.
Konečně má to, po čem tak toužila.
„Co ke mně cítíš, Severusi?“ Došla až ke stěně jeho kabinetu. Opřela se a s očekáváním se na něj zahleděla.
Najednou se prudce zastavil. Vypadal zmateně. Skoro jako by zapomněl, co chtěl zrovna teď udělat.
Grace se v očích mihl záblesk strachu. „Severusi?“ S obavami si ho prohlížela. „Jsi v pořádku?“
Její otázka ho vrátila zpět do reality. Na tváři se mu usadil obvyklý výraz a spěšně došel zbývající vzdálenost, která ho dělila od Grace. Celé to byla záležitost sotva pár vteřin. Naklonil se k ní.
Políbil ji.
Otevřenými dveřmi do kabinetu vtrhla Christina.
„Profesore Snape, ten lektvar pro T…“
Zůstala stát jako opařená. Pomalu, jako ve snách vycouvala ven. Ten pohled se vryl hluboko do jejího nitra, sama se až děsila toho zjištění, jak moc ji zabolel. Doteď netušila, že on a ona… Ne, to přece… nedává to žádný smysl… Její pocity se pomalu měnily z naprostého šoku přes zmatenost do zoufalé beznaděje…
Nevnímala nic kolem sebe a málem vrazila do Remuse, který právě vyšel zpoza rohu.
„Christino, co se proboha stalo?“ V jeho očích byly obavy.
Rychle se vzpamatovala. „Nic, vůbec nic, všechno je v pořádku.“ Pokusila se o úsměv, avšak zůstalo pouze u pokusu.
Remus se zatvářil značně pochybovačně. „To ti tak budu věřit, a co ty slzy, hm?“
Málem by si nafackovala. Vůbec si nevšimla, že má mokré tváře… Rychle si je otřela rukávem.
„Á, tohle. To mi jen něco spadlo do oka.“
Nevypadal, že ho to přesvědčilo. Najednou si uvědomil, že Christina vyběhla ze sklepení. Dal si dohromady jedna plus jedna.
„Může za to Severus?“
Trhla sebou.
„On ti nějak ublížil?“ Lupin byl až moc starostlivý. „Ale vždyť ho už znáš, on to tak nemyslí.“ Povzbudivě ji poplácal po rameni. „To je prostě ta jeho povaha, nedůtklivý je na všechny, zkrátka nemá nikoho rád.“ Opravdu se ji snažil uklidnit…
Její hlas byl tentokrát pevný. „Jistě, máš pravdu, Remusi.“ Nebude slabá. „Takový on je…ani kousek citu…“ Rychle se rozloučila a spěchala do svého kabinetu.
Zamyšleně se za ní díval.

KŘACH!
Vzduchem prolétla sklenička a o stěnu pokoje Christiny Sommersové se roztříštila na milion kousků.
PRÁSK!
Na zem dopadly knihy, jejichž místo bylo až doposud v poličce u okna. Pár stran se utrhlo a rozprostřelo po podlaze.
Zničeně se sesula na postel. Zavřela oči, ale nemělo to žádaný efekt, viděla ho naprosto jasně. Raději je otevřela. Posadila se. Co proboha blázní? Najednou si uvědomila absurdnost svého chování. Rozhlédla se po pokoji. Všude nepořádek. Trochu se zastyděla. Chová se jako bláznivá puberťačka… A třeba…možná ten polibek nic neznamenal. Možná se projevila její bujná fantazie… Vždyť tam stála sotva pár vteřin… Úplně se narovnala. A co kdyby ne? Vždyť je jí to jedno, Snape si může dělat, co chce. Vlastně by jí to mělo být jedno. Christina v tu chvíli sama sobě slíbila, že vládu nad sebou konečně předá rozumu a vrtochy bláznivého srdce odsune do pozadí. Vždyť myslet na Snapea nějak jinak než jako na svého kolegu je… naprosto zvrácená představa. Ano, musí si vsugerovat myšlenku, že tomu tak je. Musí tomu sama uvěřit, pevně uvěřit. Ostatní přijde samo…
Ozvalo se jemné klepání na dveře.
Ačkoliv byl ten zvuk spíše tichý, vyděsil ji. Co když je to on? Všiml si vůbec, že vešla? Zaregistroval ji? Určitě, vždyť promluvila tak nahlas… Chce vědět, proč přišla? Christina váhala. Přece si právě něco slíbila a plnění toho závazku by jí značně ztížilo, kdyby ho teď uviděla.
Klepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. Nadechla se a pomalu otevřela.